Právě jsem si přinesl domu, nedatované negativy. Je to už doba, tak 5let?
Byl jsem napnutý a těšil se na výsledek, ořece jen. Přece jen, fotil jsem to Leicou :-)
čtvrtek 26. ledna 2012
SuperVáclav a další hrdinové
Po ránu si cestou k doktorce otevru facebook, kde po delší
době najdu trefný komentář od XX kde
pojmenovává špatnou situaci ve společnosti a opíra se do T-Mobile, kteří údajně
zas nějakým svým rádobyvtipným zkurveným virálem (NESNÁŠÍM TO SLOVO) vymysleli
kampaň se SuperVáclavem.
Původně to celé vypadalo jako sympatická akce jednoho trhlého chlapa, který se nešvary týhle společnosti rozhodl řešit po svém, ale ze které nakonec vyleze nějaký marketingový tah NENECHTE SE TÝRAT SVÝM TARIFEM nebo jiná podobná osvícenost.
Mě samotnému vlastně přišly jeho metody sympatické a asi bych se dokázal za trhlého SuperVáclava postavit nebo mu v jeho aktivitách klidně pomáhat. Teda kdybych neměl doma rodinu, starosti na krku a hlavně se nestyděl, že jo. No dost výmluv.
Strašně mně to naštvalo, cejtil jsem se podvedenej, zklamanej a strašně mě začala srát jakákoli reklama. Pocity, že bych kopnul do nejbližšího citilightu.
No a pak vlezu s touhle náladou do metra a tam si vedle mne stoupne paní, která má přes celý obličej nějakou červenou vyrážku a nateklou půlku hlavy. Jinak by to asi byla hezká ženská, ale ta věc na obličeji ji děsně mrzačí. Přestávám myslet na reklamní píčusi a začínám chladnout. Mám se jí podívat do očí? …Nejde to.
Všichni se dívají jinam a tak se dívám s nima. Takže mi je teď dvakrát trapný, že se na ní nepodívám a že patřím do tý jejich skupiny a abych to nějak zahnal přemýšlim co ta ženská musí cejtit.
Chvíli mi to trvá, ale nakonec si řeknu, že kdybych se musel takhle zabejvat každým chudákem, zmrzačeným nebo postiženým, kterého potkám v metru, tak bych s tím strávil nejspíš zbytek života. A že to rozhodně není věc kterou si přeju. Tak vylezám z metra a děkuju svýmu andělu strážnýmu že jsem zdravej a s pocitem vlastní sebedůvěry si opakuju pro sebe….“Silnější prostě přežije.“
Venku se mi pod nohy pletou miliony lidí, každému uhýbám a když už jsem samým uhýbáním skoro na kraji silnice, skočí mi pod nohy další a to už zvedám hlavu a chci mu dát očima najevo, jestli se náhodou všichni nezbláznili…ale v tu chvíli se na mě usměje 16 letej kluk, od kterého bych to navíc přes jeho vizáž nečekal. Ne omluvně…prostě jen vesele a bezstarostně.
V tu chvíli mě to nakazí. Pustím starosti z hlavy. Závidim mu.
Už jsem v McDonald Café na Ípáku na tradiční ranní kávu a dostavuje se pravidelný divný pocit způsobený mojí přítomností v Mcdonalds, ze studeného interieru s instantním personálem
Objednávám si a pozoruju holku, která mi to připravuje, jak na pěně kafe, čokoládovým toppingem s láskou maluje čokoládovej obrázek. Jako kdyby se jí vypnul svět..dělá to dlouho…koukám na ní…a dojimá mě to. Řeknu to i jí. Udělám jí tím radost.
Sednu si a protože mám půl hodinky, tak to sepíšu. Venku vyšlo sluníčku a jdu k doktorovi.
Mám dobré ráno.
Původně to celé vypadalo jako sympatická akce jednoho trhlého chlapa, který se nešvary týhle společnosti rozhodl řešit po svém, ale ze které nakonec vyleze nějaký marketingový tah NENECHTE SE TÝRAT SVÝM TARIFEM nebo jiná podobná osvícenost.
Mě samotnému vlastně přišly jeho metody sympatické a asi bych se dokázal za trhlého SuperVáclava postavit nebo mu v jeho aktivitách klidně pomáhat. Teda kdybych neměl doma rodinu, starosti na krku a hlavně se nestyděl, že jo. No dost výmluv.
Strašně mně to naštvalo, cejtil jsem se podvedenej, zklamanej a strašně mě začala srát jakákoli reklama. Pocity, že bych kopnul do nejbližšího citilightu.
No a pak vlezu s touhle náladou do metra a tam si vedle mne stoupne paní, která má přes celý obličej nějakou červenou vyrážku a nateklou půlku hlavy. Jinak by to asi byla hezká ženská, ale ta věc na obličeji ji děsně mrzačí. Přestávám myslet na reklamní píčusi a začínám chladnout. Mám se jí podívat do očí? …Nejde to.
Všichni se dívají jinam a tak se dívám s nima. Takže mi je teď dvakrát trapný, že se na ní nepodívám a že patřím do tý jejich skupiny a abych to nějak zahnal přemýšlim co ta ženská musí cejtit.
Chvíli mi to trvá, ale nakonec si řeknu, že kdybych se musel takhle zabejvat každým chudákem, zmrzačeným nebo postiženým, kterého potkám v metru, tak bych s tím strávil nejspíš zbytek života. A že to rozhodně není věc kterou si přeju. Tak vylezám z metra a děkuju svýmu andělu strážnýmu že jsem zdravej a s pocitem vlastní sebedůvěry si opakuju pro sebe….“Silnější prostě přežije.“
Venku se mi pod nohy pletou miliony lidí, každému uhýbám a když už jsem samým uhýbáním skoro na kraji silnice, skočí mi pod nohy další a to už zvedám hlavu a chci mu dát očima najevo, jestli se náhodou všichni nezbláznili…ale v tu chvíli se na mě usměje 16 letej kluk, od kterého bych to navíc přes jeho vizáž nečekal. Ne omluvně…prostě jen vesele a bezstarostně.
V tu chvíli mě to nakazí. Pustím starosti z hlavy. Závidim mu.
Už jsem v McDonald Café na Ípáku na tradiční ranní kávu a dostavuje se pravidelný divný pocit způsobený mojí přítomností v Mcdonalds, ze studeného interieru s instantním personálem
Objednávám si a pozoruju holku, která mi to připravuje, jak na pěně kafe, čokoládovým toppingem s láskou maluje čokoládovej obrázek. Jako kdyby se jí vypnul svět..dělá to dlouho…koukám na ní…a dojimá mě to. Řeknu to i jí. Udělám jí tím radost.
Sednu si a protože mám půl hodinky, tak to sepíšu. Venku vyšlo sluníčku a jdu k doktorovi.
Mám dobré ráno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)