pátek 9. března 2012


Cestou na oběd do nejvietnamštějšího bistra v Praze na Vinohradech, mě v tramvaji přepadlo akutní čůrání. 
Když jsem vystoupil, uvědomil jsem si, „No jo, tam sice dobře vařej, ale nemaj hajzlík“.  Doprdele.
Na Náměstí Jiřího z Poděbrad o žádném veřejném záchodku vůbec nevim, ptát se číšníka v nějaké restauraci, se mi v dnešní náladě moc nechtělo, tak mě potěšilo, že přes silnici je malý park s pár stromy, za které se dá s mými tábornickými znalostmi celkem obstojně skrýt. I v zime, bez listí.
Chlapi to prej moc neřešej, ale já se necejtim dobře při čúrání uprostřed městského parku za bílého dne, navíc s taškou v ruce v chroští kam chodí chcát každej bezdomovec. 
Navíc mám pocit, že když vidí venku chčijícího chlápka u křoví ženy, že je to uvádí do rozpaků.  Prostě to vždycky dělám tak, že jdu co nejdál, ať tím nikoho neotravuju.
Jako naposledy ten chlápek v Holešovicích. Jdu po rušné ulici proti starému tlusťochovi, ten se najednou zastaví u, jde k lampě, vytáhne svýho buřtíka, pokropí  veřejné osvětlení a jde dál.  A zastrkává až za chůze. Tfujtajxl. 
Tak jsem  vyhodnotil  situaci.  Hustota větví nic moc, bacha na psí hovna, počkám až přejdou tihle dva lidé, a pak ještě tamti dva, pak ještě tamten a hned po té důchodkyni  podniknu akci. 
Prázdno, jde se!
Čůrat s taškou na noťas v ruce je teda dost „nebezpečný“ a po posledních negativních zkušenostech se stomatologem, ji v zubech držet nebudu. Tak jsem ještě věnoval poslední zbytky sil na vyhledání flíčku, kam si ji odložím. Poslední krok.
Áach. Tu úlevu popisovat nebudu. Ale, když jsem asi v polovině, vidím že se blíží nějaký chodec. A já to samozřejmě nemůžu utnout (močový měchýř se mi zvětšil asi dvojnásobně). Dělej dělej, řikám si a otáčím hlavou kolem. Takhle hezky sis to naplánoval,  přece ti to nepokazí nějaký pejskař. 
Pán se přiblížil už moc blízko, viděl jsem jen nohy, zastavil se kousek ode mě  a přešlapuje. 
„Ježiš to snad ne! Běž se kochat někam jinam tyvole!“, řikám si. 
Ale protože už byl za mými zády, dělal jsem alespoň neviditelnýho.  
Uff, hotovo.  Čapnu tašku a jdu.   
Otočim se, chlápek mi jde naproti  a už tušim, že má stejný problém. Střídá mně na mém místě. Usměju se vyjdu ze křoví a ve vedlejším tisu taky chlápek a taky potřeboval. Ten je ale o něco odvážnější výběrem místa.
Odcházím na oběd. Odcházím s pocitem vítěze.  Já tam byl první!