REMEMBER

Je to moc dobrá restaurace, ale malá a díky tomu v době oběda je štěstí sehnat vůbec volné místo k sezení. Stolky jsou pouze čtyřmístné, úzké jak školní lavice, když se posadíte, židlí se přetlačujete se sousedem u vedlejšího stolu. A když se někdo posadí k vám, už teda hodně zasahuje do vaší intimní zóny. 
Na stole u stěny je položen celý štoček ubrousků, parátek, omáčky na dochucení a nad nimi visí do prostoru lampička. Celá tahle část stolu, ještě víc zmenšuje plochu u které se dá pohodlně najíst, ale ubrousky jsou prostě třeba. Minimálně pět jich vždycky použiju. 
Sedávám tady většinou sám. Vždy když přijde další host, sedne si ke stolku, který je prázdný a protože je stolků v restauraci jen deset, brzy se všechny zaplní. To se pak otáčím s každým vrznutím dveří ke vchodu a pozoruji kdo vchází. 
Zapomněl jsem totiž říct, že když se tady jí, tak většinou přitom hlavním chodu tečou z nosu nudle, na čele mám pot a občas při manipulaci s jídlem ulítne nějaká kapička nebo omáčka. Takže trávit oběd tváří v tvář, se třemi chlápky v kvádrech, co po celou dobu oběda žvaní o práci, nepatří mezi moje oblíbený aperitivy.
Vlastně bych se nejraději najedl úplně v klidu sám. 
A to se opakovalo i dnes…
Sedl jsem si do horního patra. Po objednání jídla jsem se ohlédl za sebe, kam si právě přisedl chlapík s výrazným trojúhelníkem vousů mezi spodním rtem a bradou. Vlastně si z něj nic jiného nepamatuju než tu divnou minibradičku a kulatou hlavu zabořenou v kožené bundě. Rozhlížel se po okolí a vypadal sebevědomě.
Ji jsem neviděl. Ale o pár vteřin později jsem její přítomnost zaregistroval podle hlasu, když se za mnou ozvalo: „Můžu k Vám?“ 
Otočil jsem se, spatřil její záda a slyšel pánovo rezolutní: „Jistě!“ Má taška a bunda na vedlejší židli zafungovala jako odpuzovalo dobře. Trochu znechuceně jsem se odvrátil zpátky. 
Dojídal jsem. 
Jenže tón a melodie jejího hlasu, kterým tu krátkou větu řekla, se mi usadil v hlavě natolik, abych přemýšlel jak asi může vypadat. To mi vydrželo po zbytek času a docela jsem tou představou sám sebe bavil. Navíc s intenzitou její parfému, který celou místnost provoněl, rostla i moje zvědavost. 
Nával dalších návštěvníků hledajících volné místo, zvítězila nad tou vonící slastí a nutila mně k odchodu. Při oblékání dvou vrstev oblečení jsem ale zvolnil, abych získal čas a měl možnost podívat se na vedlejší stůl a oba jeho náhodné obyvatele z výšky.
Krásná žena kolem pětatřiceti let, celá v černých šatech, se zrzavými kudrnatými vlasy vyčesanými tak, že zvýrazňovaly krk a ušní lalůčky s dlouhými náušnicemi. Skoro aristokratického vzezření. Na štíhlém krku jí visela šňůra bílých perel, které sahaly těsně k mezírce mezi prsy v odhaleném dekoltu. Zaujalo mě to. Vlastně ne jenom ty perly na ledově bílých prsou, ale krásná vůně, která se z nich jakoby vypařovala.
Stál jsem proti ní. Jen u vedlejšího stolu. 
Sedla si na židli bokem, zády se vzpřímeně opřela hlavou o stěnu, tak aby se nedívala pánovi do talíře, držela telefon ve výšce očí a prstem jezdila po dotykovém displeji. Nedívala se napravo, ani nalevo. Ale zároveň nevypadala že jí v tom telefonu něco příliš zajímá. 
Dal jsem si ještě víc na čas s oblékáním svetru a podíval se na reakce pána, ke kterému si přisedla.
Protože už měl jídlo na stole, ládoval do sebe velkou polévku, tak že ji měl i ve vousech a také koukal stále do telefonu, položeného vedle talíře. Nepodíval se na ni ani jednou, ale bylo mu na očích znát, že z nervozity. 
Pousmál jsem se a přejel očima zpět. Zachytila můj pohled, takže se na mě také podívala, ale pouze očima, bez toho, že by pohnula hlavou. 
Zapnul jsem si bundu, naklonil se na židli pro tašku a když jsem se zvedal, polohlasem se mě zeptala: 
„Chcete mě vidět nahou?“ Ukázala na telefon a cukla s ním směrem ke mně.